Program
7. 11. Pondělí
– seminář ve spolupráci s Českou televizí
Historická tematika se objevuje napříč audiovizuálními formáty: pracují s ní hrané filmy, dokumenty i zpravodajství. Jak moc si lze ve filmu „vymýšlet“ o skutečných osobnostech naší minulosti? Jaké mantinely má autorská licence při natáčení historických filmů? Existují u biografických látek nějaká právní tabu? Co když se u natáčení dokumentu o bolestných věcech střetnou etické ohledy a režijní a umělecký záměr? Má nějaká pravidla používání hraných sekvencí v dokumentárních filmech? Co vše lze ovlivnit střihem? Jak zachytit pravdivě realitu, když již jen prostá přítomnost kamery nepochybně ovlivňuje jednání a konání natáčených? A výběr situací a postav, podstatně ovlivňuje či deformuje vyznění? Kde leží hranice mezi zpravodajstvím a propagandou? Neberou někteří televizní tvůrci historika spíš jako alibi, než jako partnera? A je možné přibližovat historii v televizi jinak než na základě stále se opakujících výročí? Úvodní seminář na Kavčích horách o historii, etice i manipulaci v hrané tvorbě, dokumentech i zpravodajství; a hosté kteří vědí, o čem mluví.
Hosté: Robert Sedláček, Jan Maxa, Marie Koldinská, Pavel Štingl, Jiří Šídlo, Marek Wollner, Jan Kalous, Martin Vadas
Moderátor: panel 1 (hraný film a dokument) – Jan Štern, panel 2 (publicistika a zpravodajství) – Petr Blažek
– seminář ve spolupráci s Českou televizí
Historická tematika se objevuje napříč audiovizuálními formáty: pracují s ní hrané filmy, dokumenty i zpravodajství. Jak moc si lze ve filmu „vymýšlet“ o skutečných osobnostech naší minulosti? Jaké mantinely má autorská licence při natáčení historických filmů? Existují u biografických látek nějaká právní tabu? Co když se u natáčení dokumentu o bolestných věcech střetnou etické ohledy a režijní a umělecký záměr? Má nějaká pravidla používání hraných sekvencí v dokumentárních filmech? Co vše lze ovlivnit střihem? Jak zachytit pravdivě realitu, když již jen prostá přítomnost kamery nepochybně ovlivňuje jednání a konání natáčených? A výběr situací a postav, podstatně ovlivňuje či deformuje vyznění? Kde leží hranice mezi zpravodajstvím a propagandou? Neberou někteří televizní tvůrci historika spíš jako alibi, než jako partnera? A je možné přibližovat historii v televizi jinak než na základě stále se opakujících výročí? Úvodní seminář na Kavčích horách o historii, etice i manipulaci v hrané tvorbě, dokumentech i zpravodajství; a hosté kteří vědí, o čem mluví.
Hosté: Robert Sedláček, Jan Maxa, Marie Koldinská, Pavel Štingl, Jiří Šídlo, Marek Wollner, Jan Kalous, Martin Vadas
Moderátor: panel 1 (hraný film a dokument) – Jan Štern, panel 2 (publicistika a zpravodajství) – Petr Blažek
Výstava o JUDr. Bedřichu Hostičkovi.
Bedřich Hostička byl politik Československé strany lidové a jedna z obětí komunistické perzekuce po únorovém puči v roce 1948. V politickém monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. (31. květen–8. červen 1950) byl odsouzen k 28 letům těžkého žaláře za vykonstruované obvinění z protistátního spiknutí a špionáže pro Vatikán. K jeho propuštění došlo až v roce 1963. Po srpnové okupaci roku 1968 odešel s manželkou a synem do švýcarského exilu, kde se aktivně zapojil do exilového hnutí. I proto zůstal on i jeho rodina v hledáčku Státní bezpečnosti. Muzeum paměti XX. století získalo do svých sbírek jeho pozůstalost.
Výstava je umístěna v Galerii Ambit, Jungmannovo nám. 18, Praha, vchod z Františkánské zahrady u dětského hřiště. Vstup zdarma.
Termín výstavy: 7.–30. listopadu 2022
-uvede: Petr Blažek
Výstava o JUDr. Bedřichu Hostičkovi.
Bedřich Hostička byl politik Československé strany lidové a jedna z obětí komunistické perzekuce po únorovém puči v roce 1948. V politickém monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. (31. květen–8. červen 1950) byl odsouzen k 28 letům těžkého žaláře za vykonstruované obvinění z protistátního spiknutí a špionáže pro Vatikán. K jeho propuštění došlo až v roce 1963. Po srpnové okupaci roku 1968 odešel s manželkou a synem do švýcarského exilu, kde se aktivně zapojil do exilového hnutí. I proto zůstal on i jeho rodina v hledáčku Státní bezpečnosti. Muzeum paměti XX. století získalo do svých sbírek jeho pozůstalost.
Výstava je umístěna v Galerii Ambit, Jungmannovo nám. 18, Praha, vchod z Františkánské zahrady u dětského hřiště. Vstup zdarma.
Termín výstavy: 7.–30. listopadu 2022
-uvede: Petr Blažek
8. 11. Úterý
O útoku na třetího muže německé Říše bylo natočeno nejméně šest hraných celovečerních filmů nejrůznějších proveniencí. Už v roce 1943 vznikly hned dva americké filmy, Hitlerˇs Madman Douglase Sirka a snímek slavného expresionisty Fritze Langa I katové umírají; v roce 1964 čs. film Jiřího Sequense Atentát, v roce 1975 britská Operace Daybreak režiséra Lewise Gilberta, v roce 2016 americký Anthropoid Seana Ellise a naposledy v roce 2017 koprodukční Smrtihlav Cédrika Jimeneze. Jak se do nich promítla doba vzniku, režim, národní mentalita i komerční zřetele? O tom bude hovořit historik Petr Koura, který se zabývá reflexí historie ve filmu i v rámci vysokoškolské výuky. Proměny historické události ve filmovém příběhu, zajímavosti, ukázky z filmů.
diskuse historiků s filmovými ukázkami
– ve spolupráci s UK
– host: Petr Koura
– moderátor: Petr Blažek
O útoku na třetího muže německé Říše bylo natočeno nejméně šest hraných celovečerních filmů nejrůznějších proveniencí. Už v roce 1943 vznikly hned dva americké filmy, Hitlerˇs Madman Douglase Sirka a snímek slavného expresionisty Fritze Langa I katové umírají; v roce 1964 čs. film Jiřího Sequense Atentát, v roce 1975 britská Operace Daybreak režiséra Lewise Gilberta, v roce 2016 americký Anthropoid Seana Ellise a naposledy v roce 2017 koprodukční Smrtihlav Cédrika Jimeneze. Jak se do nich promítla doba vzniku, režim, národní mentalita i komerční zřetele? O tom bude hovořit historik Petr Koura, který se zabývá reflexí historie ve filmu i v rámci vysokoškolské výuky. Proměny historické události ve filmovém příběhu, zajímavosti, ukázky z filmů.
diskuse historiků s filmovými ukázkami
– ve spolupráci s UK
– host: Petr Koura
– moderátor: Petr Blažek
Jaký je to pocit, stát se okupantem, aniž byste to měli v úmyslu? Pomocí známých, ale i doposud nikdy nezveřejněných archivních materiálů z celé Evropy i Ruska vypráví režisérka Anna Kryvenko svůj rodinný příběh. Teprve před pár lety totiž objevila rodinné tajemství svého prastrýce, který jako sovětský voják z Ukrajiny okupoval Československo v roce 1968. Při pátrání po osudu prastrýce se autorka dotýká témat jako je fragmentace osobní i národní paměti, dědičná vina, výklad historie, mediální manipulace, vztah k dnešnímu Rusku, ale i vztah Čechů a Slováků k cizincům, tedy témat právě v dnešní době aktuálních.
Úvod: Veronika Bendová
Filmy FAMU – soutěž
Jaký je to pocit, stát se okupantem, aniž byste to měli v úmyslu? Pomocí známých, ale i doposud nikdy nezveřejněných archivních materiálů z celé Evropy i Ruska vypráví režisérka Anna Kryvenko svůj rodinný příběh. Teprve před pár lety totiž objevila rodinné tajemství svého prastrýce, který jako sovětský voják z Ukrajiny okupoval Československo v roce 1968. Při pátrání po osudu prastrýce se autorka dotýká témat jako je fragmentace osobní i národní paměti, dědičná vina, výklad historie, mediální manipulace, vztah k dnešnímu Rusku, ale i vztah Čechů a Slováků k cizincům, tedy témat právě v dnešní době aktuálních.
Úvod: Veronika Bendová
Filmy FAMU – soutěž
Série deseti krátkých experimentálních filmů s názvemNa věčné časy – Reliktyarchitektury socialistické éry utváří audiovizuální mozaiku, která mapuje poválečnou architekturu socialistické éry v jedenácti zemích východní Evropy (Moskva, Berlín, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, města v Polsku, České republice, Srbsku, Kosovu a Albánii, a v Bulharsku). Časově pokrývá počátky stalinistické architektury, sorelu, brutalismus, high-tech a socialistickou modernu až do zlomového roku 1989. Autorský projekt režisérky Honcoop (je scénáristkou, režisérkou, kameramankou a částečně i střihačkou filmu) je zajímavý nejen vizuálně, ale také díky mimořádně promyšlené zvukové stopě, která kombinuje dobové písně, projevy, útržky textů i hudební industrial ve velkolepě eklektické podobě. Na záběr, kdy rypadlo bagru boří vybydlený havířovský panelák za zpěvu budovatelské písně “Stavíme s radostí”hned tak nezapomenete!
Filmy FAMU – soutěž
Série deseti krátkých experimentálních filmů s názvemNa věčné časy – Reliktyarchitektury socialistické éry utváří audiovizuální mozaiku, která mapuje poválečnou architekturu socialistické éry v jedenácti zemích východní Evropy (Moskva, Berlín, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, města v Polsku, České republice, Srbsku, Kosovu a Albánii, a v Bulharsku). Časově pokrývá počátky stalinistické architektury, sorelu, brutalismus, high-tech a socialistickou modernu až do zlomového roku 1989. Autorský projekt režisérky Honcoop (je scénáristkou, režisérkou, kameramankou a částečně i střihačkou filmu) je zajímavý nejen vizuálně, ale také díky mimořádně promyšlené zvukové stopě, která kombinuje dobové písně, projevy, útržky textů i hudební industrial ve velkolepě eklektické podobě. Na záběr, kdy rypadlo bagru boří vybydlený havířovský panelák za zpěvu budovatelské písně “Stavíme s radostí”hned tak nezapomenete!
Filmy FAMU – soutěž
“Tento film je věnován mužům a ženám, kteří bojovali za svobodu své vlasti.”
Dokument manželů Kaplanových byl načten v roce 1991 v Praze. Vznikl u příležitosti 50. výročí atentátu a poprvé jej uvedla tehdy ještě federální československá televize 27. května 1992. Režisér Jan Kaplan byl pražský rodák, který v roce 1968 odešel do velké Británie. S manželkou Krystynou, se kterou od 90. let pracuje na většině projektů, realizovali velmi věrnou rekonstrukci atentátu na třetího nejmocnějšího muže nacistické Říše. Do dokumentu zařadili také například vzácné záběry z výcviku čs. letců v Anglii, (a objevuje se zde např. také Edvard Beneš). Protože tzv. Heydrichova zatáčka v Libni už kvůli výstavbě mimoúrovňové křižovatky neexistující, náš štáb vhodné a podobné místo v Praze 6 u Brusnice.Ve filmu nechybí ani unikátní a otřásající záběry z destrukce Lidic pořízených českými a německými kameramany 10. června 1942.
“Tento film je věnován mužům a ženám, kteří bojovali za svobodu své vlasti.”
Dokument manželů Kaplanových byl načten v roce 1991 v Praze. Vznikl u příležitosti 50. výročí atentátu a poprvé jej uvedla tehdy ještě federální československá televize 27. května 1992. Režisér Jan Kaplan byl pražský rodák, který v roce 1968 odešel do velké Británie. S manželkou Krystynou, se kterou od 90. let pracuje na většině projektů, realizovali velmi věrnou rekonstrukci atentátu na třetího nejmocnějšího muže nacistické Říše. Do dokumentu zařadili také například vzácné záběry z výcviku čs. letců v Anglii, (a objevuje se zde např. také Edvard Beneš). Protože tzv. Heydrichova zatáčka v Libni už kvůli výstavbě mimoúrovňové křižovatky neexistující, náš štáb vhodné a podobné místo v Praze 6 u Brusnice.Ve filmu nechybí ani unikátní a otřásající záběry z destrukce Lidic pořízených českými a německými kameramany 10. června 1942.
Promítání s NFA
České zvukové týdeníky Aktualita, složené z jednotlivých reportáží, se v minulosti promítaly v kinech před hlavním filmovým titulem a fungovaly podobně jako dnešní zpravodajství. V roce 1942 byly již zcela pod vlivem německé propagandy, která se jimi snažila masově ovlivňovat veřejné mínění. V rámci programu budou promítnuty a komentovány vybrané šoty, skrze které týdeník představoval “realitu” v období těsně před a po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Připravil Národní filmový archiv, ukázky vybrala a komentuje Markéta Bártová.
Promítání s NFA
České zvukové týdeníky Aktualita, složené z jednotlivých reportáží, se v minulosti promítaly v kinech před hlavním filmovým titulem a fungovaly podobně jako dnešní zpravodajství. V roce 1942 byly již zcela pod vlivem německé propagandy, která se jimi snažila masově ovlivňovat veřejné mínění. V rámci programu budou promítnuty a komentovány vybrané šoty, skrze které týdeník představoval “realitu” v období těsně před a po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Připravil Národní filmový archiv, ukázky vybrala a komentuje Markéta Bártová.
Film, který si zaslouží velké plátno. Dnes už téměř kultovní snímek Jiřího SequenseAtentátnás vrací doprostřed jednoho z nejtěžších období českého národa. O útoku na zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha vypráví dramaticky a s estetikou šedesátkového noiru, byť je v něm znát (na svou dobu ale jen mírný) vliv komunistické historiografie. Zvlášť sugestivně pak film zachycuje závěrečný hrdinský boj parašutistů v kostele v Resslově ulici v Praze, jehož ztvárnění žádný z dalších hraných filmů na podobné téma nedokázal překonat.
Pravá jména výsadkářů se ve filmu nevyskytují, hrdinové vystupují pod krycími jmény, která jim byla určena už v Anglii a na něž jim byly vystaveny jejich osobní doklady nutné k přežití v protektorátu. Místo Kubiše, Gabčíka nebo Valčíka se tedy ve filmu objevují nadporučík Král, rotmistr Strnad zvaný Ota, rotmistr Vyskočil zvaný Zdeněk, nadporučík Sedlák, a rotný Karel Vrbas (alias Čurda). Mrazivý, působivě nasnímaný černobílý snímek sklidil mezinárodní úspěch a mnoho historiků i cinefilů jej dodnes i přes kontroverzní profil režiséra Jiřího Sequense považuje za nejlepší film o atentátu na Heydricha vůbec.
uvede: Petr Koura
Film, který si zaslouží velké plátno. Dnes už téměř kultovní snímek Jiřího SequenseAtentátnás vrací doprostřed jednoho z nejtěžších období českého národa. O útoku na zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha vypráví dramaticky a s estetikou šedesátkového noiru, byť je v něm znát (na svou dobu ale jen mírný) vliv komunistické historiografie. Zvlášť sugestivně pak film zachycuje závěrečný hrdinský boj parašutistů v kostele v Resslově ulici v Praze, jehož ztvárnění žádný z dalších hraných filmů na podobné téma nedokázal překonat.
Pravá jména výsadkářů se ve filmu nevyskytují, hrdinové vystupují pod krycími jmény, která jim byla určena už v Anglii a na něž jim byly vystaveny jejich osobní doklady nutné k přežití v protektorátu. Místo Kubiše, Gabčíka nebo Valčíka se tedy ve filmu objevují nadporučík Král, rotmistr Strnad zvaný Ota, rotmistr Vyskočil zvaný Zdeněk, nadporučík Sedlák, a rotný Karel Vrbas (alias Čurda). Mrazivý, působivě nasnímaný černobílý snímek sklidil mezinárodní úspěch a mnoho historiků i cinefilů jej dodnes i přes kontroverzní profil režiséra Jiřího Sequense považuje za nejlepší film o atentátu na Heydricha vůbec.
uvede: Petr Koura
9. 11. Středa
Kulka pro Heydricha je hrané dokudrama, které nás přenáší do Velké Británie na počátku druhé světové války. Odehrává se z větší části kolem postavy prezidenta Edvarda Beneše, ztvárněného Martinem Fingerem. Snímek se nezaobírá samotným atentátem, ale vším, co rozhodnutí vykonat útok na říšského protektora předcházelo – a jakkoli až na výjimky statická kamera prakticky neopouští interiéry anglických domků, scénárista Pavel Kosatík zde rozehrává až antické drama myšlenek a postojů, které vyústily ve známé dějinné události. Známé i méně známé historické postavy (kromě Beneše např. Winston Churchill, Jan Masaryk, gen. Sergej Ingr, šéf čs. rozvědky František Moravec a další) zde přibližuje způsobem nejednoznačným a ukazuje jejich složité vztahy i osobní vášně. Rozhodnutí k útoku na Heydricha Sedláček traktuje jako výsostně politické rozhodnutí, kterému nescházela dávka cynismu. Film předestírá a uvozuje i téma odsunu německého obyvatelstva a činí tak s neskrývanou ambivalencí.
Kultivovaně nasnímaný, skvěle herecky obsazený a zcela neschematický příspěvek k tématu, který vám i po zhlédnutí zůstane v hlavě.
Host: Robert Sedláček, moderuje: Petr Koura
Kulka pro Heydricha je hrané dokudrama, které nás přenáší do Velké Británie na počátku druhé světové války. Odehrává se z větší části kolem postavy prezidenta Edvarda Beneše, ztvárněného Martinem Fingerem. Snímek se nezaobírá samotným atentátem, ale vším, co rozhodnutí vykonat útok na říšského protektora předcházelo – a jakkoli až na výjimky statická kamera prakticky neopouští interiéry anglických domků, scénárista Pavel Kosatík zde rozehrává až antické drama myšlenek a postojů, které vyústily ve známé dějinné události. Známé i méně známé historické postavy (kromě Beneše např. Winston Churchill, Jan Masaryk, gen. Sergej Ingr, šéf čs. rozvědky František Moravec a další) zde přibližuje způsobem nejednoznačným a ukazuje jejich složité vztahy i osobní vášně. Rozhodnutí k útoku na Heydricha Sedláček traktuje jako výsostně politické rozhodnutí, kterému nescházela dávka cynismu. Film předestírá a uvozuje i téma odsunu německého obyvatelstva a činí tak s neskrývanou ambivalencí.
Kultivovaně nasnímaný, skvěle herecky obsazený a zcela neschematický příspěvek k tématu, který vám i po zhlédnutí zůstane v hlavě.
Host: Robert Sedláček, moderuje: Petr Koura
Silný příběh dvaadevadesátiletého sedláka a soukromého hospodáře Aloise Denemarka ze Znojma, který byl posledním blízkým, kdo se setkal s atentátníkem Janem Kubišem před jeho smrtí. Nacisté mu vyvraždili rodinu, sám prošel komunistickým vězením, přišel o dceru, a přesto se nevzdal. Dokument plyne v maximálním souznění s osobním rytmem vyprávění starého muže, bez jakéhokoliv hudebního doprovodu a v tempu, které diváka vede k pokornému prožitku a k bezprostřední úvaze nad zmiňovanými fakty. Poutavé vyprávění zkušeného hospodáře, který i v úctyhodném věku stále obdělává své políčko, kouří, hraje na harmoniku a rád posedí s přáteli nad sklenkou dobrého vína, dokreslují ve filmu archivní snímky z osobních rodinných alb. V dokumentu zaznívá hluboké porozumění životu, okolní přírodě i lidské povaze, a to přesto, že Aloisův život v kostce ilustruje tragédie i absurditu 20. století.
Silný příběh dvaadevadesátiletého sedláka a soukromého hospodáře Aloise Denemarka ze Znojma, který byl posledním blízkým, kdo se setkal s atentátníkem Janem Kubišem před jeho smrtí. Nacisté mu vyvraždili rodinu, sám prošel komunistickým vězením, přišel o dceru, a přesto se nevzdal. Dokument plyne v maximálním souznění s osobním rytmem vyprávění starého muže, bez jakéhokoliv hudebního doprovodu a v tempu, které diváka vede k pokornému prožitku a k bezprostřední úvaze nad zmiňovanými fakty. Poutavé vyprávění zkušeného hospodáře, který i v úctyhodném věku stále obdělává své políčko, kouří, hraje na harmoniku a rád posedí s přáteli nad sklenkou dobrého vína, dokreslují ve filmu archivní snímky z osobních rodinných alb. V dokumentu zaznívá hluboké porozumění životu, okolní přírodě i lidské povaze, a to přesto, že Aloisův život v kostce ilustruje tragédie i absurditu 20. století.
Padesát let poté
Příspěvek režiséry Ekateriny Bessonové k padesátému výročí srpna 1968. Dokument kombinuje počítačově animované sekvence s archivními záběry okupované Prahy. Byl inspirován knihou Josefa Pazderky Invaze 1968. Ruský pohled. 4. min, anglické a české titulky.
Osudové osmičky
Krátký vtipný a hravý kreslený film Petra Mischingera, jehož název přivede diváka k očekávání, které v žádném případě nesplní. 4 min., angl. titulky.
19 20 18
Název snímku odkazuje k stoletému výročí vzniku našeho státu. Bezelstně neuctivým způsobem pomocí jednoduché kresby přemítá o vzniku a povaze někdejšího Československa i současného Slovenska. Režie Andrea Szelesová, 5 min., angl. titulky.
Inscenace No1948
“Loutky se snaží splétat nitky dramatu.” Loutková hra na motivy komunistického převratu. Autorský počin režiséra Davida Daenemarka kombinuje edukativně pojatou zvukovou stopu s expresionistickým výtvarným ztvárněním. 12 min., angl. titulky
Padesát let poté
Příspěvek režiséry Ekateriny Bessonové k padesátému výročí srpna 1968. Dokument kombinuje počítačově animované sekvence s archivními záběry okupované Prahy. Byl inspirován knihou Josefa Pazderky Invaze 1968. Ruský pohled. 4. min, anglické a české titulky.
Osudové osmičky
Krátký vtipný a hravý kreslený film Petra Mischingera, jehož název přivede diváka k očekávání, které v žádném případě nesplní. 4 min., angl. titulky.
19 20 18
Název snímku odkazuje k stoletému výročí vzniku našeho státu. Bezelstně neuctivým způsobem pomocí jednoduché kresby přemítá o vzniku a povaze někdejšího Československa i současného Slovenska. Režie Andrea Szelesová, 5 min., angl. titulky.
Inscenace No1948
“Loutky se snaží splétat nitky dramatu.” Loutková hra na motivy komunistického převratu. Autorský počin režiséra Davida Daenemarka kombinuje edukativně pojatou zvukovou stopu s expresionistickým výtvarným ztvárněním. 12 min., angl. titulky
Cyklus České televize s počtem 44 epizod se s veškerou důkladností zabývá osudem zastupujícího říšského protektora. Základní osou cyklu je činnost Reinharda Heydricha v jeho úřadu. Její souvislosti pak přivádějí jednotlivé kapitoly ke klíčovým událostem, osobnostem a fenoménům doby, a to nejen na území protektorátu a Třetí říše. Kombinovaná reportážní a dokumentární forma zpracování se opírá o využití dobových archivů, autentických předmětů i výpovědi pamětníků a historiků. Vedle známých faktů se autoři zaměřili také na nejnovější poznatky, které mohly být po letech zamlčování a dezinterpretací přidány k obrazu doby až v posledních dvou desetiletích. Na festivalu uvádíme dílsedmý, Muži pro speciální operace, díl třináctý,Chci jít s Kubišema díl devětatřicátý s názvemAtentát.
Cyklus České televize s počtem 44 epizod se s veškerou důkladností zabývá osudem zastupujícího říšského protektora. Základní osou cyklu je činnost Reinharda Heydricha v jeho úřadu. Její souvislosti pak přivádějí jednotlivé kapitoly ke klíčovým událostem, osobnostem a fenoménům doby, a to nejen na území protektorátu a Třetí říše. Kombinovaná reportážní a dokumentární forma zpracování se opírá o využití dobových archivů, autentických předmětů i výpovědi pamětníků a historiků. Vedle známých faktů se autoři zaměřili také na nejnovější poznatky, které mohly být po letech zamlčování a dezinterpretací přidány k obrazu doby až v posledních dvou desetiletích. Na festivalu uvádíme dílsedmý, Muži pro speciální operace, díl třináctý,Chci jít s Kubišema díl devětatřicátý s názvemAtentát.
Jasan, Tygr a Plamen jsou krycí jména tří litevských partyzánů, účastníků odboje ve 40. letech 20. století. Dokument přináší svědectví o jejich odbojové činnosti a dalším životě, který byl tímto bojem poznamenán. Všechny tři příběhy spojují společná témata – rozhodnutí vzepřít se druhé sovětské okupaci, podpora rodičů v rozhodnutí bojovat za svobodu Litvy, silná víra, morální postoje a jasné ideály. Příběhy tří partyzánů – dvou mužů a jedné ženy – Julija Žibutienė, Vytautas Balsys a Juozas Jakavonis jsou v něčem podobné, v něčem velmi odlišné. Autorka filmu Edita Mildažytė záměrně nepoužila žádné komentáře historiků – spoléhala pouze na svědectví, protože historici a badatelé budou mít na svou práci dost času, zatímco přímí pamětníci odcházejí. Snažila se o jemný, neagresivní způsob, jak mluvit o bolestných věcech, které byly později stigmatizovány a zakrývány a v poslední době jsou naopak prezentovány s přehnaně kategorickou rétorikou. “Hrdinové mého filmu, kteří prošli boji, exilem, opovržením a pronásledováním, jsou mnohem tolerantnější než mnozí z těch, kteří dnes v jejich jménu a za ně hovoří,”říká Edita Mildažyté.
Jasan, Tygr a Plamen jsou krycí jména tří litevských partyzánů, účastníků odboje ve 40. letech 20. století. Dokument přináší svědectví o jejich odbojové činnosti a dalším životě, který byl tímto bojem poznamenán. Všechny tři příběhy spojují společná témata – rozhodnutí vzepřít se druhé sovětské okupaci, podpora rodičů v rozhodnutí bojovat za svobodu Litvy, silná víra, morální postoje a jasné ideály. Příběhy tří partyzánů – dvou mužů a jedné ženy – Julija Žibutienė, Vytautas Balsys a Juozas Jakavonis jsou v něčem podobné, v něčem velmi odlišné. Autorka filmu Edita Mildažytė záměrně nepoužila žádné komentáře historiků – spoléhala pouze na svědectví, protože historici a badatelé budou mít na svou práci dost času, zatímco přímí pamětníci odcházejí. Snažila se o jemný, neagresivní způsob, jak mluvit o bolestných věcech, které byly později stigmatizovány a zakrývány a v poslední době jsou naopak prezentovány s přehnaně kategorickou rétorikou. “Hrdinové mého filmu, kteří prošli boji, exilem, opovržením a pronásledováním, jsou mnohem tolerantnější než mnozí z těch, kteří dnes v jejich jménu a za ně hovoří,”říká Edita Mildažyté.
Rozkaz k likvidaci třetího nejmocnějšího muže Třetí říše dostali dva muži: Slovák a Čech. Po útoku se jim navzdory obrovské snaze gestapa dařilo téměř měsíc skrývat. A to díky pomoci lidí, kteří věděli, že za pomoc parašutistům hrozí celým jejich rodinám smrt. Jak vlastně celý atentát probíhal? A co se stalo s Gabčíkovou rodinou, která žila mimo protektorát? Díky práci s téměř zapomenutými archivními materiály se dozvíte ve filmu i to, co gestapu odpověděl Gabčíkův otec.
Film, který provází slovem badatel a spisovatel Jaroslav Čvančara, sleduje podrobně a chronologicky život i vojenskou kariéru obou hrdinů (i když vzhledem ke slovenské provenienci tu víc místa dostává Jozef Gabčík) včetně epizod, které se do hrdinského ranku úplně nehodily – třeba poznámky britského školícího důstojníka o tom, že je vidět, že Češi nehrají kriket, takže jim to s házením granátů moc nejde. Paradoxem dějin přitom je, že právě granát, hozený Angličany zdrženlivěji hodnoceným Kubišem, nakonec Heydricha zabil. Množství archivních materiálů doplňují dotáčené sekvence, které přibližují např. to, jak vypadal výcvik výsadkářů či seskok na území protektorátu.
Rozkaz k likvidaci třetího nejmocnějšího muže Třetí říše dostali dva muži: Slovák a Čech. Po útoku se jim navzdory obrovské snaze gestapa dařilo téměř měsíc skrývat. A to díky pomoci lidí, kteří věděli, že za pomoc parašutistům hrozí celým jejich rodinám smrt. Jak vlastně celý atentát probíhal? A co se stalo s Gabčíkovou rodinou, která žila mimo protektorát? Díky práci s téměř zapomenutými archivními materiály se dozvíte ve filmu i to, co gestapu odpověděl Gabčíkův otec.
Film, který provází slovem badatel a spisovatel Jaroslav Čvančara, sleduje podrobně a chronologicky život i vojenskou kariéru obou hrdinů (i když vzhledem ke slovenské provenienci tu víc místa dostává Jozef Gabčík) včetně epizod, které se do hrdinského ranku úplně nehodily – třeba poznámky britského školícího důstojníka o tom, že je vidět, že Češi nehrají kriket, takže jim to s házením granátů moc nejde. Paradoxem dějin přitom je, že právě granát, hozený Angličany zdrženlivěji hodnoceným Kubišem, nakonec Heydricha zabil. Množství archivních materiálů doplňují dotáčené sekvence, které přibližují např. to, jak vypadal výcvik výsadkářů či seskok na území protektorátu.
10. 11. Čtvrtek
Dokumentární esej o proměnách pohledu na lidickou tragédii je založen na proplétání osudů obyčejných lidí, kterých se události června roku 1942 osobně dotkly.
Exemplární likvidace Lidic i jejich obyvatel vyvolala ve světě nebývalou míru solidarity a rozhořčení a podnítila vznik hned několika filmových děl a pietní přejmenování mnoha sídel. Co nám však říká zkáza Lidic i jejich osud v soukolí propagandy všech barev dnes? Hledání odkazu smutné události šedesát let po válce shrnuje absurdní výsledek akce, která měla zastrašit a triumfovat a zatím vyvolala na druhé straně válečné fronty pro Němce nečekanou reakci – poskytla spojencům transparentní symbol pro nutnost vítězství nad Hitlerem. Tento pohled na význam Lidic je v Česku paradoxně něčím zcela novým. Půlstoletí socialistických frází nahradilo „fašismus“ „imperialismem“ a využilo tak pietu Lidic ke svým cílům. Snímek se zabývá hledáním novodobého mýtu těchto válečných událostí, jež mají konečně šanci volat po věčném míru bez ideologických kalkulací minulých desetiletí.
Dokumentární esej o proměnách pohledu na lidickou tragédii je založen na proplétání osudů obyčejných lidí, kterých se události června roku 1942 osobně dotkly.
Exemplární likvidace Lidic i jejich obyvatel vyvolala ve světě nebývalou míru solidarity a rozhořčení a podnítila vznik hned několika filmových děl a pietní přejmenování mnoha sídel. Co nám však říká zkáza Lidic i jejich osud v soukolí propagandy všech barev dnes? Hledání odkazu smutné události šedesát let po válce shrnuje absurdní výsledek akce, která měla zastrašit a triumfovat a zatím vyvolala na druhé straně válečné fronty pro Němce nečekanou reakci – poskytla spojencům transparentní symbol pro nutnost vítězství nad Hitlerem. Tento pohled na význam Lidic je v Česku paradoxně něčím zcela novým. Půlstoletí socialistických frází nahradilo „fašismus“ „imperialismem“ a využilo tak pietu Lidic ke svým cílům. Snímek se zabývá hledáním novodobého mýtu těchto válečných událostí, jež mají konečně šanci volat po věčném míru bez ideologických kalkulací minulých desetiletí.
V roce 1938 je nenechali bojovat, ty nejodbojnější zdecimovali nacisté, stovky dalších po roce 1948 komunisté. Během let 1949–1950 byla odstraněna polovina důstojnického sboru Československé armády. Tisíce vojáků byly uvězněny, několik desítek popraveno. Dokumentární snímek Olgy Sommerové přibližuje osudy plukovníka Luboše Hrušky a generálmajora Miroslava Káchy, kteří byli komunistickým režimem na dlouhá léta uvězněni. Oba byli vychováváni v masarykovském duchu a práce v armádě pro ně představovala přirozené vyústění jejich vlastenectví. Pro své pevné zásady a averzi k nastupujícímu totalitnímu režimu byli vládnoucí mocí odklizeni do těch nejtěžších žalářů. „Byla to univerzita života, rozhodně této zkušenosti nelituji,“ říká ve filmu Luboš Hruška, jemuž veškeré útrapy pomohla překonat objevená víra. „Když se jednou člověk otevřeně postaví proti zlu, udělá to i podruhé,“ doplňuje Miroslav Kácha, kterému vojenská čest nedovolila nečinně přihlížet nespravedlnostem páchaným u nás ve jménu komunismu. Ztráta důstojnosti je díl z cyklu České televize Ztracená duše národa, který se zabýval škodami, které na nás napáchala desetiletí totalitního režimu.
V roce 1938 je nenechali bojovat, ty nejodbojnější zdecimovali nacisté, stovky dalších po roce 1948 komunisté. Během let 1949–1950 byla odstraněna polovina důstojnického sboru Československé armády. Tisíce vojáků byly uvězněny, několik desítek popraveno. Dokumentární snímek Olgy Sommerové přibližuje osudy plukovníka Luboše Hrušky a generálmajora Miroslava Káchy, kteří byli komunistickým režimem na dlouhá léta uvězněni. Oba byli vychováváni v masarykovském duchu a práce v armádě pro ně představovala přirozené vyústění jejich vlastenectví. Pro své pevné zásady a averzi k nastupujícímu totalitnímu režimu byli vládnoucí mocí odklizeni do těch nejtěžších žalářů. „Byla to univerzita života, rozhodně této zkušenosti nelituji,“ říká ve filmu Luboš Hruška, jemuž veškeré útrapy pomohla překonat objevená víra. „Když se jednou člověk otevřeně postaví proti zlu, udělá to i podruhé,“ doplňuje Miroslav Kácha, kterému vojenská čest nedovolila nečinně přihlížet nespravedlnostem páchaným u nás ve jménu komunismu. Ztráta důstojnosti je díl z cyklu České televize Ztracená duše národa, který se zabýval škodami, které na nás napáchala desetiletí totalitního režimu.
Dokumentární film Sametová FAMU je pohledem dnešní generace studentů na události roku 1989. Rok 1989 pro ně začal bouřlivě demonstracemi během Palachova týdne, pokračoval kulturními protesty kavárny AFFA a aktivitami na mezinárodním festivalu CILECT v Karlových Varech. Po událostech na Národní třídě vznikla mezi studenty myšlenka reagovat na policejní represi vysokoškolskou okupační stávkou a informovat veřejnost o událostech v Praze – tedy začít Studentské vysílání, nezávislé zpravodajství, se kterým se jim podařilo posléze dostat do Československé televize, která se tím – jako státní instituce tak trochu neuvěřitelně – připojila ke studentům. Studenti Jan Rousek a Lea Petříková shromáždili unikátní materiály, vzpomínky pamětníků a dochované archivy Studentského vysílání, oslovili také současné studenty AMU a UMPRUM. Vzniklo tím jakési paralelní studentské vysílání, barvitá mnohovrstevnatá koláž přibližující étos doby.
Dokumentární film Sametová FAMU je pohledem dnešní generace studentů na události roku 1989. Rok 1989 pro ně začal bouřlivě demonstracemi během Palachova týdne, pokračoval kulturními protesty kavárny AFFA a aktivitami na mezinárodním festivalu CILECT v Karlových Varech. Po událostech na Národní třídě vznikla mezi studenty myšlenka reagovat na policejní represi vysokoškolskou okupační stávkou a informovat veřejnost o událostech v Praze – tedy začít Studentské vysílání, nezávislé zpravodajství, se kterým se jim podařilo posléze dostat do Československé televize, která se tím – jako státní instituce tak trochu neuvěřitelně – připojila ke studentům. Studenti Jan Rousek a Lea Petříková shromáždili unikátní materiály, vzpomínky pamětníků a dochované archivy Studentského vysílání, oslovili také současné studenty AMU a UMPRUM. Vzniklo tím jakési paralelní studentské vysílání, barvitá mnohovrstevnatá koláž přibližující étos doby.
Tichá ves (The Silent Village), režie: Humphrey Jennings, VB, 1943, 36 min.
Krátce po vyhlazení Lidic napsal spisovatel Viktor Fischl námět k dokumentárnímu filmu, jenž měl působit jako rekonstrukce této události. Snímek hned v roce 1942 realizoval věhlasný režisér Humphrey Jennings ve vsi Cwmgiedd v jižním Walesu. Tak přišel na svět film Tichá ves, který značnou měrou přispěl ke vzniku jednoho z velikých symbolů boje za svobodu proti nacismu po celém světě. Děj snímku, který se natáčel jen několik týdnů po vypálení české vesnice, je záměrně zasazen do malé hornické vísky Cwmgiedd v jižním Walesu. Jennigs, jenž autenticitu filmu posílil obsazením vesničanů mluvících rodným dialektem, chtěl tímto krokem připomenout britské veřejnosti, že válka není cizí vzdálenou událostí, odehrávající se kdesi za kanálem La Manche.
Budujeme Lidice, režie: Jaroslav Veselý, 1949, ČSR, 12 min.
Dokument natočený čtyři roky po válce nese sice pečeť doby krátce po komunistickém převratu, přesto tendenční náboj není nijak silný. Exkurze do trosek Lidic, které střídají záběry výstavby nové vsi, na níž pomáhají nejen čeští studenti, ale i brigádníci z Kanady.
Lidice, režie: Pavel Háša, ČSSR, 1965, 36 min.
Přehledně vystavěný dokumentární film režiséra Pavla Háši je i přes své relativní stáří stále informačně velmi cenný a obrazově působivý. Součástí jsou i mrazivé sekvence ze samotné likvidace obce a také rozhovory s pamětníky, které v době vzniku filmu od tragédie dělilo pouhých dvacet tři let.
Tichá ves (The Silent Village), režie: Humphrey Jennings, VB, 1943, 36 min.
Krátce po vyhlazení Lidic napsal spisovatel Viktor Fischl námět k dokumentárnímu filmu, jenž měl působit jako rekonstrukce této události. Snímek hned v roce 1942 realizoval věhlasný režisér Humphrey Jennings ve vsi Cwmgiedd v jižním Walesu. Tak přišel na svět film Tichá ves, který značnou měrou přispěl ke vzniku jednoho z velikých symbolů boje za svobodu proti nacismu po celém světě. Děj snímku, který se natáčel jen několik týdnů po vypálení české vesnice, je záměrně zasazen do malé hornické vísky Cwmgiedd v jižním Walesu. Jennigs, jenž autenticitu filmu posílil obsazením vesničanů mluvících rodným dialektem, chtěl tímto krokem připomenout britské veřejnosti, že válka není cizí vzdálenou událostí, odehrávající se kdesi za kanálem La Manche.
Budujeme Lidice, režie: Jaroslav Veselý, 1949, ČSR, 12 min.
Dokument natočený čtyři roky po válce nese sice pečeť doby krátce po komunistickém převratu, přesto tendenční náboj není nijak silný. Exkurze do trosek Lidic, které střídají záběry výstavby nové vsi, na níž pomáhají nejen čeští studenti, ale i brigádníci z Kanady.
Lidice, režie: Pavel Háša, ČSSR, 1965, 36 min.
Přehledně vystavěný dokumentární film režiséra Pavla Háši je i přes své relativní stáří stále informačně velmi cenný a obrazově působivý. Součástí jsou i mrazivé sekvence ze samotné likvidace obce a také rozhovory s pamětníky, které v době vzniku filmu od tragédie dělilo pouhých dvacet tři let.
Atentát na Kutscheru (Zamach na Kutscherę), režie: Zbigniew Wawer, Polsko, 2004, 23 min.
Dokumentární film reflektující genezi, průběh a důsledky útoku na šéfa varšavského gestapa, přezdívaného pro svou krutost „Varšavský kat“. Generál SS Franz Kutschera byl zabit mladičkými členy podzemní Armiii krajowej 1. února 1944. Ve filmu natočeném k 60. výročí akce byly použity unikátní výpovědi jejích účastníků, archivní fotografie a také ukázky z celovečerního filmu Zamach, natočeného v roce 1958 režisérem Jerzy Passendorferem jako rekonstrukce tohoto dramatického hrdinského činu.
Ve jménu bojujícího Polska: Atentát na Kutscheru 1. února 1944 (W imieniu Polski Walczącej: Zamach na Kutscherę 1 lutego 1944), režie: Piotr Dismas Zdanowicz, Polsko, 2019, 11 min., animovaný film
Listopad 1943. V okupované Varšavě jsou na denním pořádku německé zátahy, při kterých jsou obyvatelé stříleni a hromadně popravováni. Není známo, kdo je velitelem gestapa a kdo přípravy k masovým popravám dává. Velitel polské podzemní Armii krajowej vydává rozkaz ke zjištění jeho osobních údajů – a likvidaci. Úkolem jsou pověřeni jak zkušení odbojáři, tak i gymnazisté. Animovaný film, který kombinuje komiksová políčka s dynamickou zvukovou stránkou, ruchy a dialogy, vznikl v Ústavu národní paměti (IPN) v rámci cyklu Ve jménu bojujícího Polska.
Atentát na Kutscheru (Zamach na Kutscherę), režie: Zbigniew Wawer, Polsko, 2004, 23 min.
Dokumentární film reflektující genezi, průběh a důsledky útoku na šéfa varšavského gestapa, přezdívaného pro svou krutost „Varšavský kat“. Generál SS Franz Kutschera byl zabit mladičkými členy podzemní Armiii krajowej 1. února 1944. Ve filmu natočeném k 60. výročí akce byly použity unikátní výpovědi jejích účastníků, archivní fotografie a také ukázky z celovečerního filmu Zamach, natočeného v roce 1958 režisérem Jerzy Passendorferem jako rekonstrukce tohoto dramatického hrdinského činu.
Ve jménu bojujícího Polska: Atentát na Kutscheru 1. února 1944 (W imieniu Polski Walczącej: Zamach na Kutscherę 1 lutego 1944), režie: Piotr Dismas Zdanowicz, Polsko, 2019, 11 min., animovaný film
Listopad 1943. V okupované Varšavě jsou na denním pořádku německé zátahy, při kterých jsou obyvatelé stříleni a hromadně popravováni. Není známo, kdo je velitelem gestapa a kdo přípravy k masovým popravám dává. Velitel polské podzemní Armii krajowej vydává rozkaz ke zjištění jeho osobních údajů – a likvidaci. Úkolem jsou pověřeni jak zkušení odbojáři, tak i gymnazisté. Animovaný film, který kombinuje komiksová políčka s dynamickou zvukovou stránkou, ruchy a dialogy, vznikl v Ústavu národní paměti (IPN) v rámci cyklu Ve jménu bojujícího Polska.
Dvoudílný televizní film režiséra Jiřího Stracha nás přivádí do Pardubic na přelomu roku 1941 a 1942. Dvě hlavní hrdinky, přítelkyně Hanu a Táňu, asi více než německá okupace deptá, že nemohou nikde sehnat pravou kávu. Jejich manželé začnou mít záhy úplně jiné starosti: ve městě se po letech objevili staří známí, kteří v roce 1939 utekli bojovat do Anglie. Příběh, dýchající zpočátku maloměstsky poklidnou atmosférou a rámovaný melodramatickou milostnou linkou, začíná pomalu houstnout a osobní i intimní vazby a pohnutky zúčastněných se splétají ve smrtící smyčku.
Scénář Lucie a Josefa Konášových, který vznikl na základě skutečných událostí, ale nedrží se jich zcela striktně, se vyhýbá samotnému provedení atentátu na zastupujícího protektora a mapuje obtíže a činnost výsadkářů měsíce předtím, než útok proběhl. Ve snaze učinit z odbojářů živé lidi se svými slabostmi a chybami tu scénáristé vypodobňují velitele výsadku s až překvapivou kritičností; příběh rovněž tematizuje tenkou linku mezi kolaborací a „čestným“ životem. Ukazuje na to, jak lehko se mohl člověk zaplést do životu nebezpečné hry a před jak kruté volby mohl být postaven. Ve filmu se objevuje celá řada předních českých herců, ústřední duo žen zpodobnily Klára Issová a Tatiana Vilhelmová, v mužských rolích se objevují Ivan Trojan, Miloslav Táborský, David Švehlík a Jiří Dvořák.
Dvoudílný televizní film režiséra Jiřího Stracha nás přivádí do Pardubic na přelomu roku 1941 a 1942. Dvě hlavní hrdinky, přítelkyně Hanu a Táňu, asi více než německá okupace deptá, že nemohou nikde sehnat pravou kávu. Jejich manželé začnou mít záhy úplně jiné starosti: ve městě se po letech objevili staří známí, kteří v roce 1939 utekli bojovat do Anglie. Příběh, dýchající zpočátku maloměstsky poklidnou atmosférou a rámovaný melodramatickou milostnou linkou, začíná pomalu houstnout a osobní i intimní vazby a pohnutky zúčastněných se splétají ve smrtící smyčku.
Scénář Lucie a Josefa Konášových, který vznikl na základě skutečných událostí, ale nedrží se jich zcela striktně, se vyhýbá samotnému provedení atentátu na zastupujícího protektora a mapuje obtíže a činnost výsadkářů měsíce předtím, než útok proběhl. Ve snaze učinit z odbojářů živé lidi se svými slabostmi a chybami tu scénáristé vypodobňují velitele výsadku s až překvapivou kritičností; příběh rovněž tematizuje tenkou linku mezi kolaborací a „čestným“ životem. Ukazuje na to, jak lehko se mohl člověk zaplést do životu nebezpečné hry a před jak kruté volby mohl být postaven. Ve filmu se objevuje celá řada předních českých herců, ústřední duo žen zpodobnily Klára Issová a Tatiana Vilhelmová, v mužských rolích se objevují Ivan Trojan, Miloslav Táborský, David Švehlík a Jiří Dvořák.
11. 11. Pátek
Hraná rekonstrukce příběhu, který předcházel tragickému konci malé osady na Chrudimsku, jejíž obyvatelé ukryli jednoho z výsadkářů operace Silver A a odkud odboj navazoval spojení s Británií prostřednictvím vysílačky Libuše. Příběh je po úvodní sérii dokumentárních záběrů a fotografií, uvádějících diváky do dobového kontextu, dále vyprávěn očima dospívajícího mlynářského učedníka Jana Pavliše, který přichází do mlýna z Pusté Rybné ve chvíli, kdy se poblíž objevují českoslovenští výsadkáři s úkolem koordinovat odbojovou činnost v protektorátu, a to včetně akce prioritní: likvidace zastupujícího říšského protektora. Při psaní scénáře měl režisér na zřeteli nejen historickou přesnost, ale i atraktivnost zejména pro mladší ročníky. Dokument se snaží nechat Ležáky vyjít „ze stínu Lidic“ a ukazuje, že na rozdíl od případu Lidic, kdy se jednalo o v podstatě náhodně zvolenou obec, jejíž likvidace měla mít odstrašující účinek, přišlo v případě Ležáků gestapo na stopu skutečné odbojové činnosti a nechalo popravit všechny včetně žen.
Režisér angažoval do většiny rolí neherce, což mělo napomoci autenticitě příběhu a většímu ztotožnění se s hrdiny, než kdyby je představovaly známé tváře. Komentář načetl Radoslav Brzobohatý.
Hraná rekonstrukce příběhu, který předcházel tragickému konci malé osady na Chrudimsku, jejíž obyvatelé ukryli jednoho z výsadkářů operace Silver A a odkud odboj navazoval spojení s Británií prostřednictvím vysílačky Libuše. Příběh je po úvodní sérii dokumentárních záběrů a fotografií, uvádějících diváky do dobového kontextu, dále vyprávěn očima dospívajícího mlynářského učedníka Jana Pavliše, který přichází do mlýna z Pusté Rybné ve chvíli, kdy se poblíž objevují českoslovenští výsadkáři s úkolem koordinovat odbojovou činnost v protektorátu, a to včetně akce prioritní: likvidace zastupujícího říšského protektora. Při psaní scénáře měl režisér na zřeteli nejen historickou přesnost, ale i atraktivnost zejména pro mladší ročníky. Dokument se snaží nechat Ležáky vyjít „ze stínu Lidic“ a ukazuje, že na rozdíl od případu Lidic, kdy se jednalo o v podstatě náhodně zvolenou obec, jejíž likvidace měla mít odstrašující účinek, přišlo v případě Ležáků gestapo na stopu skutečné odbojové činnosti a nechalo popravit všechny včetně žen.
Režisér angažoval do většiny rolí neherce, což mělo napomoci autenticitě příběhu a většímu ztotožnění se s hrdiny, než kdyby je představovaly známé tváře. Komentář načetl Radoslav Brzobohatý.
Vyučený, pekař, člen NSDAP, milovník žen, dvojitý agent, který předával informace českému odboji…. Kdo byl muž s občanským jménem Paul Thümmel? Pracovník Abwehru a spolupracovník druhého oddělení Hlavního štábu s krycím jménem A-54 měl první kontakty s československými zpravodajskými službami už v roce 1932, kdy se nabídl pro placenou spolupráci zpravodajskému důstojníkovi 1. čs. divize. Od té doby zároveň budoval agenturní síť Abwehru na území Československa. Od roku 1933 byl zanesen do evidence druhého oddělení hlavního štábu československé kontrarozvědky. Předal naší rozvědce mj. i přesný čas a den obsazení okleštěného území Čech a Moravy, česká vláda tomu ale nechtěla věřit… Proč hrál tuto roli? Byly jeho důvody čistě zištné, nebo i ideové? A jaké cesty ho nakonec zavedly do terezínské cely?
Pozoruhodný dokument z doby, kdy bylo ještě možno vyzpovídat pamětníky, kteří Paula Thümmela osobně znali či s ním přímo přicházeli při své práci do kontaktu. Kromě unikátních výpovědí je film z dnešního pohledu zajímavý i jako dokument doby, kdy vznikl, včetně bezděčného zachycení smutného úpadku řady míst Československa po dvou dekádách vlády komunismu.
Vyučený, pekař, člen NSDAP, milovník žen, dvojitý agent, který předával informace českému odboji…. Kdo byl muž s občanským jménem Paul Thümmel? Pracovník Abwehru a spolupracovník druhého oddělení Hlavního štábu s krycím jménem A-54 měl první kontakty s československými zpravodajskými službami už v roce 1932, kdy se nabídl pro placenou spolupráci zpravodajskému důstojníkovi 1. čs. divize. Od té doby zároveň budoval agenturní síť Abwehru na území Československa. Od roku 1933 byl zanesen do evidence druhého oddělení hlavního štábu československé kontrarozvědky. Předal naší rozvědce mj. i přesný čas a den obsazení okleštěného území Čech a Moravy, česká vláda tomu ale nechtěla věřit… Proč hrál tuto roli? Byly jeho důvody čistě zištné, nebo i ideové? A jaké cesty ho nakonec zavedly do terezínské cely?
Pozoruhodný dokument z doby, kdy bylo ještě možno vyzpovídat pamětníky, kteří Paula Thümmela osobně znali či s ním přímo přicházeli při své práci do kontaktu. Kromě unikátních výpovědí je film z dnešního pohledu zajímavý i jako dokument doby, kdy vznikl, včetně bezděčného zachycení smutného úpadku řady míst Československa po dvou dekádách vlády komunismu.
V Budapešti v roce 1944 zuřily dva druhy válek. Na jedné straně tu Němci a s nimi kolaborující Maďaři bojovali proti Rusům. Zároveň maďarská fašistická strana Šípových křížů pořádala lynče na zbývající Židy a levicově orientované obyvatele, kteří ve městě ještě žili. Jeden z neblaze proslulých míst těchto pogromů byl 12. budapešťský obvod. Členové šípových křížů pod vedením pekařského pomocníka, zelináře, elektrikáře a mnicha okrádali, mučili a poté masakrovali své neozbrojené spoluobčany včetně vlastních sousedů. Symbol turula, ptáka držícího meč, dnes stojí na pomníku v bezprostřední blízkosti masových vražd a znovu a znovu nám připomíná nezpracovanou minulost čtvrti. Turula, starověké maďarské mytologické zvíře, začali jako symbol na počátku 20. let používat maďarští antisemité a nacionální socialisté. V roce 2005 byl ve 12. obvodu vztyčen pomník na památku obětí, které zahynuli ve 2. světové válce. Čtrnáct let po vztyčení sochy našel novinář mezi jmény tisíce mrtvých obětí i jména členů Šípových křížů. Jména vrahů. A mezi nimi i jméno dědečka místního starosty, který pomník s turulem léta bránil před pokusy o jeho odstranění.
V Budapešti v roce 1944 zuřily dva druhy válek. Na jedné straně tu Němci a s nimi kolaborující Maďaři bojovali proti Rusům. Zároveň maďarská fašistická strana Šípových křížů pořádala lynče na zbývající Židy a levicově orientované obyvatele, kteří ve městě ještě žili. Jeden z neblaze proslulých míst těchto pogromů byl 12. budapešťský obvod. Členové šípových křížů pod vedením pekařského pomocníka, zelináře, elektrikáře a mnicha okrádali, mučili a poté masakrovali své neozbrojené spoluobčany včetně vlastních sousedů. Symbol turula, ptáka držícího meč, dnes stojí na pomníku v bezprostřední blízkosti masových vražd a znovu a znovu nám připomíná nezpracovanou minulost čtvrti. Turula, starověké maďarské mytologické zvíře, začali jako symbol na počátku 20. let používat maďarští antisemité a nacionální socialisté. V roce 2005 byl ve 12. obvodu vztyčen pomník na památku obětí, které zahynuli ve 2. světové válce. Čtrnáct let po vztyčení sochy našel novinář mezi jmény tisíce mrtvých obětí i jména členů Šípových křížů. Jména vrahů. A mezi nimi i jméno dědečka místního starosty, který pomník s turulem léta bránil před pokusy o jeho odstranění.
Dokumentární snímek Žena nové doby je love story, detektivka, rituál i expedice za poznáním. Přibližuje netradičním způsobem slovenskou literární historičku, učitelku a překladatelku, ale také aktivistku ženského hnutí na Slovensku, spoluautorku feministického sborníku a hrdinku Slovenského národního povstání doktorku Alžbětu Gwerkovou-Göllnerovou (1905–1944). Ta přišla v roce 1938 do Banské Štiavnice za rodinným štěstím, život ji však vedl jinudy. Byla roku 1944 zatčena nacisty a popravena ranou do týlu během tzv. masakru v Kremničce. Její příběh spolu s režisérkou poznáváme na autentických místech prostřednictvím těl tanečnic a herců, ve vzpomínkách pamětníků, analýzách vědeckých pracovnic i pomocí nově objevených dokumentů a fotografií.
Dokumentární snímek Žena nové doby je love story, detektivka, rituál i expedice za poznáním. Přibližuje netradičním způsobem slovenskou literární historičku, učitelku a překladatelku, ale také aktivistku ženského hnutí na Slovensku, spoluautorku feministického sborníku a hrdinku Slovenského národního povstání doktorku Alžbětu Gwerkovou-Göllnerovou (1905–1944). Ta přišla v roce 1938 do Banské Štiavnice za rodinným štěstím, život ji však vedl jinudy. Byla roku 1944 zatčena nacisty a popravena ranou do týlu během tzv. masakru v Kremničce. Její příběh spolu s režisérkou poznáváme na autentických místech prostřednictvím těl tanečnic a herců, ve vzpomínkách pamětníků, analýzách vědeckých pracovnic i pomocí nově objevených dokumentů a fotografií.
Dva roky starý televizní dokument se vrací do 30. let 20. století, kdy byl na Ukrajině, úrodné obilnicí Evropy, uměle vyvolán bezprecedentní hladomor. Stovky vesnic byly obklíčeny sovětským vojskem, lidem bylo sebráno veškeré jídlo, nikdo nesměl dovnitř ani ven. Nejdříve mizela domácí zvířata, pak listí na stromech i jejich kůra, nakonec začalo docházet i k případům kanibalismu. Blokáda trvala tak dlouho, dokud zůstal někdo naživu. Takto bylo zlikvidováno cca 1800 vesnic, hlavně v oblastech Doněcka, Luhanska a Chersonu. Téma hladomoru bylo v Sovětském svazu po desetiletí komunismu tabu a ten, kdo o něm promluvil, mohl skončit na léta v lágru. Režisérka Potapčuková ve filmu veřejnoprávní televize nechává mluvit svědky těchto událostí. Oleksij Gapon, Jefrosynija Davydenko a Nadija Chalo jako děti přežili hladomor v letech 1932–1933. Ve snímku vyprávějí, jak se jim podařilo vše přečkat, co jedli, kde schovávali jídlo. Speciálně pro natáčení sbírala jedna z hrdinek poblíž svého domu bylinky, aby předvedla, co se z nich dá uvařit. Každý z protagonistů filmu má na ty časy své vlastní vzpomínky, které dohromady splétají temný obraz genocidy ukrajinského národa.
Host: Sněžana Potapčuk, moderuje: David Svoboda
Dva roky starý televizní dokument se vrací do 30. let 20. století, kdy byl na Ukrajině, úrodné obilnicí Evropy, uměle vyvolán bezprecedentní hladomor. Stovky vesnic byly obklíčeny sovětským vojskem, lidem bylo sebráno veškeré jídlo, nikdo nesměl dovnitř ani ven. Nejdříve mizela domácí zvířata, pak listí na stromech i jejich kůra, nakonec začalo docházet i k případům kanibalismu. Blokáda trvala tak dlouho, dokud zůstal někdo naživu. Takto bylo zlikvidováno cca 1800 vesnic, hlavně v oblastech Doněcka, Luhanska a Chersonu. Téma hladomoru bylo v Sovětském svazu po desetiletí komunismu tabu a ten, kdo o něm promluvil, mohl skončit na léta v lágru. Režisérka Potapčuková ve filmu veřejnoprávní televize nechává mluvit svědky těchto událostí. Oleksij Gapon, Jefrosynija Davydenko a Nadija Chalo jako děti přežili hladomor v letech 1932–1933. Ve snímku vyprávějí, jak se jim podařilo vše přečkat, co jedli, kde schovávali jídlo. Speciálně pro natáčení sbírala jedna z hrdinek poblíž svého domu bylinky, aby předvedla, co se z nich dá uvařit. Každý z protagonistů filmu má na ty časy své vlastní vzpomínky, které dohromady splétají temný obraz genocidy ukrajinského národa.
Host: Sněžana Potapčuk, moderuje: David Svoboda
Sedmidílný seriál České televize čerpá ze skutečných událostí období druhé světové války. Dobrodružný špionážní příběh volně líčí činnost legendární trojice důstojníků ilegální vojenské organizace Obrana národa, podplukovníků Josefa Balabána, Josefa Mašína a štábního kapitána Václava Morávka. Tito tři důstojníci naší prvorepublikové armády morálně odmítli demobilizaci, po okupaci země hitlerovským Německem okamžitě přešli do ilegality a v odbojové organizaci Obrana národa vedli s nacistickou přesilou statečný, i když předem prohraný zápas. „Televizní román“ scenáristy Ondřeje Vogeltanze a režiséra Karla Kachyni vypráví o lidech, kteří se nepodřídili žádnému jinému diktátu než příkazu svého svědomí. Přes skromný rozpočet, který nedovoloval spektakulární scény, se jedná o jeden z povedenějších televizních počinů věnovaných tematice odboje za druhé světové války. Režisér Kachyňa v něm dokazuje, že ani v 74 letech neztratil jistou režijní ruku a styl.
Seriál bude promítnut kompletně celý, součástí večera bude po prvním díle předvedení dobových zbraní, oblečení i dokumentů v živelném podání Pavla Černého.
Večerem provází Petr Blažek a Petr Koura.
Sedmidílný seriál České televize čerpá ze skutečných událostí období druhé světové války. Dobrodružný špionážní příběh volně líčí činnost legendární trojice důstojníků ilegální vojenské organizace Obrana národa, podplukovníků Josefa Balabána, Josefa Mašína a štábního kapitána Václava Morávka. Tito tři důstojníci naší prvorepublikové armády morálně odmítli demobilizaci, po okupaci země hitlerovským Německem okamžitě přešli do ilegality a v odbojové organizaci Obrana národa vedli s nacistickou přesilou statečný, i když předem prohraný zápas. „Televizní román“ scenáristy Ondřeje Vogeltanze a režiséra Karla Kachyni vypráví o lidech, kteří se nepodřídili žádnému jinému diktátu než příkazu svého svědomí. Přes skromný rozpočet, který nedovoloval spektakulární scény, se jedná o jeden z povedenějších televizních počinů věnovaných tematice odboje za druhé světové války. Režisér Kachyňa v něm dokazuje, že ani v 74 letech neztratil jistou režijní ruku a styl.
Seriál bude promítnut kompletně celý, součástí večera bude po prvním díle předvedení dobových zbraní, oblečení i dokumentů v živelném podání Pavla Černého.
Večerem provází Petr Blažek a Petr Koura.
12. 11. Sobota
V 70. letech se stalo zneužívání psychiatrie běžnou metodou při potlačování politických a náboženských disidentů. Psychiatři přicházeli do styku s lékařským tajemstvím, věděli o jednotlivcích velmi mnoho, proto se psychiatrie dostala velmi rychle do hledáčku Státní bezpečnosti. Základní myšlenka každé totality zní, že člověk je majetkem státu. Zdraví a normalita se většinou charakterizuje jako schopnost hladce se přizpůsobit požadavkům prostředí anebo vhodně modifikovat prostředí podle svých potřeb. Příkladem za všechny je Augustin Navrátil. Na jeho příběhu bylo zřetelně vidět zneužití psychiatrie za účelem diskriminace občana, jehož politický postoj byl odlišný od toho oficiálního. Navrátil byl křesťan a jeho postoje byly autenticky křesťanské, a proto byl označen za osobu „s anomáliemi“. Šikanu StB a násilnou psychiatrickou léčbu zažil také Mirek Vodrážka. Paralelní linie filmu sleduje některé výrazné a populární psychiatry, kteří zneužívali či využívali svoje postavení a intimní informace o svých pacientech a kolezích. Porušovali tím lékařské tajemství i etiku, narušovali ale i morálku a důvěrně vztahy.
Hosté: Fedor Blaščák a Martina Sľuková, moderuje: Petr Blažek
V 70. letech se stalo zneužívání psychiatrie běžnou metodou při potlačování politických a náboženských disidentů. Psychiatři přicházeli do styku s lékařským tajemstvím, věděli o jednotlivcích velmi mnoho, proto se psychiatrie dostala velmi rychle do hledáčku Státní bezpečnosti. Základní myšlenka každé totality zní, že člověk je majetkem státu. Zdraví a normalita se většinou charakterizuje jako schopnost hladce se přizpůsobit požadavkům prostředí anebo vhodně modifikovat prostředí podle svých potřeb. Příkladem za všechny je Augustin Navrátil. Na jeho příběhu bylo zřetelně vidět zneužití psychiatrie za účelem diskriminace občana, jehož politický postoj byl odlišný od toho oficiálního. Navrátil byl křesťan a jeho postoje byly autenticky křesťanské, a proto byl označen za osobu „s anomáliemi“. Šikanu StB a násilnou psychiatrickou léčbu zažil také Mirek Vodrážka. Paralelní linie filmu sleduje některé výrazné a populární psychiatry, kteří zneužívali či využívali svoje postavení a intimní informace o svých pacientech a kolezích. Porušovali tím lékařské tajemství i etiku, narušovali ale i morálku a důvěrně vztahy.
Hosté: Fedor Blaščák a Martina Sľuková, moderuje: Petr Blažek
Tento rok uplyne sedmdesát let od jednoho z největších neblaze proslulých procesů, které se v poválečném Československu konaly. Před Nejvyšším soudem v Praze tehdy stanulo čtrnáct obžalovaných komunistických funkcionářů. Mezi nimi byl i Otto Šling. Soud odsoudil jedenáct z nich k trestu smrti, k propadnutí majetku a ke ztrátě „čestných práv občanských“. Všichni obžalovaní se vzdali práva na odvolání a poté, co prezident Klement Gottwald zamítl jejich žádosti o milost, byli 3. prosince 1952 popraveni.
Karel Šling je posledním žijícím přímým potomkem z celé skupiny jedenácti popravených. Ani ve svých 75 letech ho osobní historie nepřestává pronásledovat. Jeho rodina byla pranýřována v uplynulých osmdesáti letech hned dvakrát, on i jeho děti se doposud vyrovnávají s traumaty, na která neměli a ani nemohli mít žádný vliv. O rodinných popravách se mu zdává dodnes.
Host: Eva Tomanová a Karle Šling, moderuje: Jan Kalous
Tento rok uplyne sedmdesát let od jednoho z největších neblaze proslulých procesů, které se v poválečném Československu konaly. Před Nejvyšším soudem v Praze tehdy stanulo čtrnáct obžalovaných komunistických funkcionářů. Mezi nimi byl i Otto Šling. Soud odsoudil jedenáct z nich k trestu smrti, k propadnutí majetku a ke ztrátě „čestných práv občanských“. Všichni obžalovaní se vzdali práva na odvolání a poté, co prezident Klement Gottwald zamítl jejich žádosti o milost, byli 3. prosince 1952 popraveni.
Karel Šling je posledním žijícím přímým potomkem z celé skupiny jedenácti popravených. Ani ve svých 75 letech ho osobní historie nepřestává pronásledovat. Jeho rodina byla pranýřována v uplynulých osmdesáti letech hned dvakrát, on i jeho děti se doposud vyrovnávají s traumaty, na která neměli a ani nemohli mít žádný vliv. O rodinných popravách se mu zdává dodnes.
Host: Eva Tomanová a Karle Šling, moderuje: Jan Kalous
Netradiční a meditativní dokument s názvem, jehož doslovný překlad by zněl „Stav a terén“, se zabývá dodnes opomíjeným tématem tzv. divokých koncentračních táborů, které byly zřízeny bezprostředně po uchopení moci NSDAP, v březnu roku 1933, za účelem eliminace domácích politických oponentů. Vězněni tu byli komunisté, sociální demokraté a odboráři, stejně jako kritičtí novináři, právníci a spisovatelé. Obzvláště veliký byl počet těchto raných táborů v Sasku. Tábory vykazovaly již všechny charakteristiky pozdějších koncentračních táborů: špatné zacházení, mučení i vraždy. Dnes jsou ale z velké části zapomenuty. Nebyly přeměněny na pamětní místa jako pozdější vyhlazovací tábory, jsou z nich domy, dělnické sportovní haly, kasárna a tovární zařízení. Z některých se dokonce staly restaurace a diskonty nebo prostě jen ladem ležící pozemky, které se zdají neškodné a zaměnitelné.
Situace a krajina vypráví o přepisování míst časem a o tom, jak se do nich zapsaly různé politické kultury vzpomínání. Kromě filmových nahrávek, které ztvárňují dnešní Sasko, využívá snímek záznamy domovních prohlídek či zatýkání, zprávy bývalých vězňů, novinové články i literární texty. Z různých perspektiv a vrstev času se vytváří volné vyprávění – příběh eskalace, ve které násilí hraje zásadní roli při prosazování moci. Dokumentární film Situace a krajina obdržel hned několik prestižních ocenění, včetně ceny za nejlepší dokument od německé filmové kritiky.
Host: Vít Fojtek, moderuje: Kryštof Zeman
UPOZORNĚNÍ: Film je promítán v německém znění s anglickými titulky.
Netradiční a meditativní dokument s názvem, jehož doslovný překlad by zněl „Stav a terén“, se zabývá dodnes opomíjeným tématem tzv. divokých koncentračních táborů, které byly zřízeny bezprostředně po uchopení moci NSDAP, v březnu roku 1933, za účelem eliminace domácích politických oponentů. Vězněni tu byli komunisté, sociální demokraté a odboráři, stejně jako kritičtí novináři, právníci a spisovatelé. Obzvláště veliký byl počet těchto raných táborů v Sasku. Tábory vykazovaly již všechny charakteristiky pozdějších koncentračních táborů: špatné zacházení, mučení i vraždy. Dnes jsou ale z velké části zapomenuty. Nebyly přeměněny na pamětní místa jako pozdější vyhlazovací tábory, jsou z nich domy, dělnické sportovní haly, kasárna a tovární zařízení. Z některých se dokonce staly restaurace a diskonty nebo prostě jen ladem ležící pozemky, které se zdají neškodné a zaměnitelné.
Situace a krajina vypráví o přepisování míst časem a o tom, jak se do nich zapsaly různé politické kultury vzpomínání. Kromě filmových nahrávek, které ztvárňují dnešní Sasko, využívá snímek záznamy domovních prohlídek či zatýkání, zprávy bývalých vězňů, novinové články i literární texty. Z různých perspektiv a vrstev času se vytváří volné vyprávění – příběh eskalace, ve které násilí hraje zásadní roli při prosazování moci. Dokumentární film Situace a krajina obdržel hned několik prestižních ocenění, včetně ceny za nejlepší dokument od německé filmové kritiky.
Host: Vít Fojtek, moderuje: Kryštof Zeman
UPOZORNĚNÍ: Film je promítán v německém znění s anglickými titulky.